Krvavé Slunce, stůj nad modrými břehy moří, a nezapadej, milosrdné, dávej růže, které ti v prsou hoří početím noci, nejžhavější svým obestřením,
zúrodni políbením milostné mysterie zítřků mých teplých: v pohádku ať je změním jezer tvých zelenavých, labutí na nich snících, zázračných, nepřístupných zahrad a čekajících,
intimních komnat, kde se žárlivě štěstí skryje před celým světem, Slunce, před celým bílým světem, ach, Slunce, pro mne plýtvej, pro nás svým rudým květem – a nezapadej!
Nokturno snivě dýchá. Dívám se na Západy. Domov mé lásky! Člunek z lastur je zlatem slepen. Moře tvé svítí. Slunce, hlubiny srdce zbádej! Zpívej mým příštím nocím tajemné serenády
barvami krve, sladce rozlité z horkých tepen. O Slunce v odcházení, zemdlená křídla skládej na moje prsa! Zústaň! Finalem ohňů třešti, omdlévej umírajíc v polibků žhavém dešti,
a nezapadej! Ach, Slunce, philtrem věčné touhy mi napoj duši, plameny soumraků mi házej na polštáře, monstrance lásky, v náruč dýchej své vonné záře,
Pečeti záhad, zůstaň, tma sladká neví nic, Vše tuší, vzkříšení Lampo, zažeň stíny, jež snem se plazí, slavíky srdcí dlouze probouzej do extasí, Rubíne v agonii, nádherou netušenou,
purpurem zamyšleným posvěť můj šťastný Západ, chci krásně umřít s hlavou v krvi tvé ponořenou, nejvyšší, strašnou rozkoš Lásky a Smrti chápat. Ohnivé Srdce, Slunce, – šílené rytmy spřádej,
veliké bachanale smrti mé žhoucí skládej, – – a nezapadej – a nezapadej...!
Cookies on Poetry Cove