Ó noci dlouhé, opuštěné,
ó tůně tmavé, hluboké,
ó slzy, vryté do kamene,
ó hvězdy, hvězdy vysoké,
ó cesty, v dálku naznačené,
kde hoří máky divoké!
Já neviděna půjdu tiše
na ústech s věčným polibkem –
a jako v moře hluboké
když padne smutná hvězda s výše,
tam zapustím své Srdce v zem,
kde hoří máky divoké.
Tak Ono kvetlo, krev svou dalo
tak Ono tvou se číší stalo,
když slunce hořce zapadalo,
jak máky žhavé, divoké.
A vzroste v snění bezejmenné
tvé věčné lampy rudý svit,
jak strašné bylo, zapomene,
ach tebe, tebe – opustit.
Ó hvězdy, hvězdy vysoké,
ó slzy vryté do kamene,
ó máky žhavé, divoké!