Svět za mnou ležel. Duši naplněnou jeho tmavým hořem jsem odcházela. Cesty běžely a křížily se v dál, ledovce svítily a květy hořely, a na východě bílý měsíc plál. Plula jsem ponurým a opuštěným mořem;
myšlenky své jak zlatá souhvězdí, jež visí mezi zemí nevinnou a výšek hlubinou, jsem propustila do širého chrámu beze zdí, bez hranic do prostoru, v jehož lůně spočinou
bolestná srdce naše. Sama šla jsem v onen divný den k přístavu pouští. Břeh byl ránem postříbřen, a písek sluncem celován se třpytil temný a mdlý, jak na cestu by zabloudilým svítil.
K jezerům slaným, holým kopcům, v kraj snů střízlivých a k městům opálovým, smutkem zastřeným, jenž sídlí v nich, jsem došla toho dne. Tam zahrad, pramenův a studní nebylo, ni jediného stromu, travičky, ni ptáka, motýle,
jen pára nafty, věčných ohňů stín a černé město jako výrok nesmířených vin – a domy, věže, chrámy, oken perleťový třpyt, a světlo bolelo a liliově bílé slunce pálilo
na nekonečné slehlé mohyle. A cestou zapomenutí jsem ještě dále šla – v krajinu minulosti, v blízký hrobů klid, v epochy zmizelé, století předešlá,
v nedobrovolná zaniknutí starých, slavných míst. Merw, – jeden z divů světa. Možno číst v ruinách toho nejstaršího města světa – vzdech balladický na rtech – osud Všeho.
Oasa květů nespasila žití vyvrcholeného: v smrt probuzení – vede velikých snů meta. Odkud jsem přišla k těmto končinám strašného ticha – po hudbách a výkřicích a slavnostech,
po nářku, agonii? Karavany táhly jako vidiny po světlých obzorech ku věrným tmám, já v osamělost unikám – smrt ve svých snech – a v duši věčnosti cíl nebo vteřiny.
A přece ještě uslyším a uvidím, co nikdo neviděl a neslyšel: otázky, poselství a možnost rozluštění velikých záhad s reptáním a vším, co člověk chtěl a čeho nedosáhl, a jak oblast skutečnosti v slavnou báj se mění.
Svět za mnou ležel. Miliony lidí tady dokonalo, pohasla sláva, slunce krvavé své písně štkalo, život se shroutil. Nic než zřícenina propastná, pokojná a dosněná,
nechtící vzkříšení, událost skončená. Jen sny a touhy byly heroické, člověk třtina, a věrná jenom bolest, lidské srdce přeludný jen stín podivných visí, rozkoše a vin.
Svět za mnou ležel. Západ tiše dohoříval a v oněch místech smutných, neživých zazněla náhle tajuplná píseň. Kdo ji zpíval? Pták, člověk nebo nástroj? Nikoho tu není z nich!
Šumění stromů je tu neznámé a moře vzdálené. Kdo tedy zpíval onu píseň? Písek v letu vlnivém neb oblaka, jež táhla k rajské cestě ztracené? Neb moje vlastni srdce v rytmu blouznivém?
Ach, nejosamělejší píseň vzlétla nad souhvězdí zlatá, dozněla strašně krásná, vášnivá a svatá... Jsem sama, sama... Zamyšlení hluboké a teskné v zraku mé oblohy se nepokořující leskne,
a rány zasazené odpouštím a přijímám a slyším křidla věčnosti, jak tiše letí k nám. A dolétají znavena. Je stará Merw již snem i drahé štěstí mé i bolest budou pouhým paprskem,
jenž neslyšně se zlomí, zmizí v modře křišťálovém moři, neb v temné půdě, nad níž slunce zázraky své tvoří a básně Srdci jako žhavý západ mění snivě a čarovně až do tmy, do tmy, kde již odpovědi není.
Cookies on Poetry Cove