Ty zapomínáš, zapomínáš,
že já jsem odcházející.
Břeh zaplaven je v hájích lunou,
v níž třeští vroucně slavíci.
A letíme tam cestou slunnou,
krev na rtech – krutá dychtivost,
ty ku věčnosti ruce spínáš,
a já jsem pouze plachý host.
Být v propast nebe ponoření,
ach milost štěstí nejvyšší!
Mé lodi signál zní, ó závrať:
tvá svatá vůle neslyší.
Já odcházím, a ty se navrať
v zář, jež ti slavně zaplane:
v tvém strašně krásném zapomnění
mé srdce navždy zůstane!