Jsme oba trosečníci!
Ó, zapal hvězdu na palubě
a poplujeme. Vítr burácí a žene
vše ztracené a opožděné
do noci hluboké a bdící.
Pojď blíže, pojď, a na obrubě
ztišené lodi budem hovořit a bdít
a dlouze do tmy zřít.
Do mého srdce dívej se, jak do vln hlubokých
a věř své předtuše, neboj se říci,
že vejdeš osudné do duše hlubin mých:
jsme oba trosečníci.
Snad nalezneme cesty rozkvetlé
a v dálky daleké, důvěrně zalétlé
motýle perleťové a písně! Nalezneme
vše ztracené a nenavrácené –
žár předvídaný v zbledlé líci,
a krásné bouře, které láskou ztišíš.
Ó, jděme spolu, jděme!
Jsme oba trosečníci.
Mou sevři ruku. Srdce slyšíš?
Je obzor měděný, a moře burácí,
a bude černá noc. Víš, co se nevrací?
Víš, co se nevrací?
Než bude černá noc a dýchne Smrt – a velké růže snící
zprůsvitní západem, mou sevři ruku,
poplujem’ nenávratným mořem v hluku
bouří a zmatku v tempu potácivé krásy!
Jsme oba trosečníci...
A spletou naše těla mohutných vln řasy,
budeme před Bohem a světem jedno
zapadlé v bezdno – světlo uhasínající –