„Ještě pět minut můžeme být spolu,“ –
jen krůpěj žití – roky života
však za ní dala bych, ty plynou v bolu,
a ona jediná v nich – hvězdy jasnota.
Ručičky s chvatem ukončily štěstí,
jen pohled ještě, skoro zamžený,
a blaho minut těch mě musí vésti
v života dny a noci bez změny.
A kam se dívám, kam se dívám náhle,
když unavena klesám zoufale
na cesty bez rosy a růží – sprahlé,
že v zraku plane štěstí bývalé?
Ještě pět minut plných záře, blaha
chvěje se clonou času k srdci – sem,
ať křiví se tmou drsná žití dráha,
když svítí věčné světlo v srdci tvém.