Tak často místo slunce černé pečeti
vynesly ortel nad mým odsouzeným dnem,
pečeti trýznivě a smutně vleptané
v oblohu života, jak čísi prokletí,
z nichž každá zahojená rána zůstane
tajemným skrytým stigmatem.
Pečeti černé tmí se ve souhvězdí mém,
za každou září straží jejich stín,
ať v parku osamělém, květy zavátém,
ať v tichu duše rozsvícené do hlubin,
ať v tempu nadšením a vzněty bohatém,
pečeti černé v moje štěstí mlčelivé
a odvážlivé zaryly se zádumčivé –
tajemným, skrytým stigmatem – –