Před palácem roste tráva
mezi kamením,
duše má ji přirovnává
s drahým lidem svým.
Než ji vyrvou, vzroste znovu,
nechce vyhynout,
jako on – tak blízký rovu
v žití povstal proud.
Vzmáhá se jak ona svěží
před titanem vrat,
ať mu srdcem ostří běží,
vstane – tisíckrát!
Ale ona bude travou
jako v dnešních dnech,
ve kmen, strom – až k nebi hlavou
narůst musí Čech!