Padaly hvězdy, jako když zlatým
zapláče deštěm nebeský strop,
a já jsem snila: „Hrstkou těch slzí,
nebeská sféro, hlavu mi skrop!“
Tichounko v křoví chvěla se píseň,
opojný růže dýchala žal,
padaly hvězdy zdlouha a světle,
stříbrný srpek nad nimi stál.
S skropeným čelem zřela jsem k nebi,
padaly hvězdy, sršely níž,
hasnuly v temnu šumících větví,
svitnuvše srdci: „Doufati smíš!“
Daleko bylo tehdá mé nebe,
šla jsem mu přece s nadějí vstříc,
do srdce mého z očí tvých drahých
padaly hvězdy, – – nezhasly víc!