V slunci, jehož oko divotvorně hledí
na nás přísně, žhavě, milostně a žhavě
obejmi mne pevně na kamenů šedi
drsné skály světa, těsně hlavu k hlavě,
aby naše oči božské záře plny
srdce navzájem si svatým ohněm vzňaly
v nerozlučné, zpěvné, rozhýřené vlny
plamenů, jichž dravý život nezakalí.
Slunce, slunce ať nám svítí krve nachem,
zapalujíc duše v nadpozemské síle,
v polibku ať vzdaní odvážlivě plachém
zachvějí se velké, nesmrtelné cíle,
nesmrtelné, byť nám v rozhořelé touze,
jež se sama k slunci tvůrčím vzletem druží,
polibek náš svatý něžně zhalil pouze
drsné skály světa stolistou tvou růží.