Oceán, oceán, země a oceán...
Kdo stojí na břehu? Muž, rek a srdce pán,
pán srdce velkého nad celý širý svět,
malého zázraku, jenž byl jak sémě vset
do ňader hluboko, hlouběji nežli v zem...
Já že ten lásky div, já že to srdce jsem?
Usedám na kámen, vznícena tajemstvím
nadzemské propasti, zmámena zrakem tvým.
Mlčím a dívám se, plameny ve hrudi,
jaká se odpověď v tvých očích probudí.
A zatím oceán, zpívá mi oceán:
„Hle, onen muž a rek – je tvého srdce pán!“