OSUD

V dalekou cestu, dalekou, most dlouhý pne se nad řekou, a v tempu cvakajících hodin jde po něm zástup jako mrak,

na chmurných čelech jeden znak: otcové rodin, děti rodin. Zní zvony právě nad městem všem nekonečným bolestem,

a srdce jejich roztavená kovových slzí roní déšť... Pak do tmy očí nevytřešť: za každým stínem dítě, žena!

A mraky lidí jdou a jdou tou vzduchu jasnou svobodou... „Kde osudů je našich kořen?“ „Ó, Bože,“ řekl jeden z nich,

a poslední jak děcko vzdych’: „Já k tvému obrazu byl stvořen!“ Most dlouhý pne se nad řekou v dalekou cestu, dalekou,

a žhavým prestem lkají zvony: „Již nevrátí se, nevrátí z krvavých balad závratí obrazů božích miliony!“