Mám žhavou krev a srdce rozehrané,
otroku tmavý, nepřibližuj se mi,
dech jedovatý z těchto květů vane, –
já nechci nebe, chci se tisknout k zemi.
Chci zem, jež kvete, jásá, volá, hoří,
chci na nebe se z dola vzhůru dívat,
mít v očích je, a prchnout na tvém oři,
otroku tmavý, až se bude stmívat.
A letět, letět do propastí noci,
prameny rudé v bouři rozpoutati,
víš, co je – neodolat, nepřemoci?
A ztrácet svoje srdce do závrati?
Divíš se mému klidu, nehybnosti?
Znáš zraky zmije, skryté pod růžemi?
Smrt číhá ve mně, pošetilý hosti –
otroku tmavý, nepřibližuj se mi!