Ty krásné, svěží oleandry
na renaissančním balkoně
a zlatý odlesk vidím nebes
na polosmyté Madonně.
Ach, dávné časy, kdy ten vonný,
ten růžový mne vábil květ,
a milý koutek osamělý
mi nahrazoval celý svět.
Kus bylo nebe nad mou hlavou
a nad balkonem starý krov,
já viděla jsem jen ty růže
a tesknívala pro domov.
Když smutným tonem kapky deště
padaly v okap rezavý,
já pod kvetoucí oleandry
kouzlila známé postavy.
Když vlaštovky se mihly kolem,
mně bylo taky do letu,
mé děcké srdce tajně, tajně –
jim zachvělo se v odvetu.
Co netušených od té doby
dnů osud napřed’, chvil a změn,
jak mnohý boj je dobojován.
a přežit – skoro zapomněn.
A řeknu – také mnohé štěstí
mi vlítlo přímo do duše,
jak tehdá bych je byla zvala
již v zamlžené předtuše.
Ach, dávné časy! Ve samotě,
když náhle duši teskno jest,
ještě ty svěží oleandry
nad hlavou vidím v růže kvést.