Ó, povídej mi, povídej cos krásného,
jak umíš povídat, když srdce roztaje,
bych zapomněla ostří meče strašného,
jenž popravil mě, Duše smutná je.
A dívej se mi do očí co nejhlouběj’,
jak bylo v setkání a bude v loučení,
bych síly nabyla. A slib můj tichý měj:
tma v nejhvězdnější noc se promění.
A sevři ruce mé, by v zmatku zděšeném
se zlého nedopustily, a hudbou snův
a polibkův a slov o štěstí ztraceném
a vráceném a věčném mluv, ó mluv!
Je tichá, vroucí noc, a duše smutna je,
tvé orchideje zprůsvitněly ve vázách,
snad Luna stříbrná své písně zahraje – –
a ty rozsvítíš Srdce v duše tmách...