Již dávno nepluly tak oblaky jak dnes,
již dávno nebyly tak spěchající, zlaté,
jak toho večera, most soumračný se snes’
od tebe ke mně. Nedotknu se země
v samotě svého srdce v chvíli svaté:
a potkám tebe dnes.
Pochodně uhasnou a světy budou temně
a tiše hovořit, a most, náš most –
vyslovit neodvažuji se tvého jmena –
nám sklene cestu k zázraku. Jsem žena
neb pouze píseň nebo sen, jenž vzrost’
v chimaeru na tvé cestě za odstínem?
Jsem, nevím kdo. Jen tvoje jmeno velmi tiše
vyslovím přece toho večera, a hvězdy s výše
napadnou na most oblačný snů našich
v hodinách nad věčnost a život dražších;
tam potkáme se stíny dva – a splynem’...