Ó, noci dlouhé, kdo jich nezná z lidí,
když jako mračno duši obklopí,
když oko jenom noc, noc jenom vidí,
kus odsouzení – temné potopy.
Když člověk zápase přec nepřekoná
vln bolesti sám v noci jediný,
když na prsou mu leží tmavá ona,
a vlekou se jak roky vteřiny.
Když měsíce zář luzná nerozchvěje
a nepotěší duši ubohou,
když člověk v noci tone bez naděje,
a pomoci mu hvězdy nemohou.
Když trpí sám neb nad někým se sklání,
jejž na svém srdci chtěl by zadržet,
a ten mu trpící bez slitování
umírá jako pokosený květ.
Těch temných nocí nikdo neosvítí,
těch nocí dlouhých nikdo nezkrátí,
v jich tmě se mnohé podlomilo žití –
i srdce velké mohlo zoufati.
Ó, noci dlouhé, cesta jimi těžká,
když v potácení bez milosti jdem,
když ve tmě bez paprsků duše mešká –
a štěstí ještě, že noc končí dnem!