Není to tentýž pták, jenž zpíval v loni, má jiné peří, jiný let a hlas? Ach, píseň jeho lká tu, dýchá, zvoní, neumřel, žije, lítá, zpívá zas.
A byl to pták snad jiný před sto lety, a jiná píseň, v lese zrozená? Kdo by to poznal! Stejně padá v květy i jeho nesmrtelná ozvěna.
A tytéž květy po lukách se vinou, po březích rostou, po větvích, a rozkvétají v lese nad pěšinou, a co svatebních věnců bude z nich.
Zas klasů polem tekou zlaté řeky, a skřivan k nebi letí nad nimi: tak prchnou staletí a dlouhé věky, a květ, pták, motýl – budou stejnými.
A když se někde jinak pírko zbarví, to všecko bude jako mžik a sen, hmyz tentýž obrodí se z jiné larvy a žije nesmrtelný, nepohřben.
Umírá život? Ne, jen do sna klesá, by dále žil a k novým dějům vstal, ať malý, velký – trpí, roste, plesá a snaží se, by nikdy neustal!
A člověk, jenž své srdce k nebi zvedá, byl ten zde? Byl. A tentýž? Od věků! Co minulost se rozpadává šedá, je věčnost dána v plénky člověku.
Ať modlil se neb stavěl bůžky zlaté, ať v boji zápasil neb oral zem, ať krotil myšlénkami živly vzňaté – ať hledal, zpytoval – –: byl člověkem.
A všecka práce, která lidstvo vedla až tam, kde jest, ta šíří duši všech, a kdyby velká, zlatá jména zbledla, zas vyzlatí se mocně na dětech.
Zas žije člověk, který myslil, cítil, obrozen stokrát, stejný podstatou, jenž nesčetněkrát srdce kráse vznítil a duši otevíral bohatou.
A nesmrtelnost, jež se nad vším vznáší, jež chce, by včera mělo svoje dnes, z kterého zítřek nesmrtelný raší, ta zákonem jde šíře od nebes.
Ta nesmrtelnost růži poupě dává a je to Boha první z tvůrčích sil, se srdcem zmizela by světu hlava: Bůh nesmrtelnost – láskou posvětil.
Cookies on Poetry Cove