Nesmírná dálka k tobě ode mne!
Chce více, nežli v sobě nalézám,
můj rvavý žal: to cosi vzájemné
tak stejně cítící i k světlům, tmám.
Ty jistě voláš mne, když v pláči zní
můj výkřik beznadějný! Poslouchám,
jak sladce velíš: „Srdce netrýzni,
kdo milován byl, nikdy není sám!“
Kdo milován byl, nikdy není sám
a není sám, kdo žhavě miloval:
minulost vejde v tichý jeho chrám
a obnovený život srdce v žal.
Tys odešla mi, nejvěrnější z všech,
největší lásko! Ale skutečnost,
žes byla, trvá v nadsmyslných snech,
jež rozpínají k břehům tvým svůj most.
Máš pravdu, jsme tak spolu tajemně,
jak se sluncem a lunou, hvězdami
zem’ smutná! Světlo tvoje žhne ke mně
a žalem zahynouti nedá mi!