Já dovedu tě pod jabloň,
ty řekneš ke mně tiše:
„Svou hlavu ke mně, duško, skloň,
tak vždycky krásně nebývá,
květ růžový se usmívá
k nám s výše.“
Šum křídel, bzukot zlatých včel
a šepot ptáků v sněti –
to dopoví. Tak okřídlel
nás odlesk jara, Bůh ví kam
že vznesly se až duše nám
a letí. – – –
Pak vzruší nás, jak sprchá květ
a kolem hlav nám voní,
chci v oči se ti zahledět,
zda myšlenky mé netušíš,
a hlava moje k tobě blíž
se kloní. – –
Až dovedu tě pod jabloň,
kde zpěv nás ptáků vzruší,
až zašeptáš své: „Duško, skloň, –“
my vejdem spolu do nebe,
ach, dávno mám již u tebe
svou duši.