Na město hledím dole mlčící –
má Praha krásná – drahý obraz můj!
Provázím pozdravy ji tisíci
a stokrát velí duše: „Noho stůj!“
Stůj ještě jednou, krátce, naposled,
a přec již obraz ten je v srdce vryt,
v stín minulosti zahalím jej hned,
hned přítomnosti moře nechám bít.
Je každý kámen řadou vzácných stop
po těch, již byli tady před námi,
já ctím ty stopy dávných, českých dob,
ať pouty leskly se neb hvězdami.
A něco v srdci se mi zachvěje,
jak prosba k nebi velká, zoufalá,
by nezkameněly ty naše naděje
a Praha všecky rány přestála.