Tušení Prahy v dálce, ohromná pláň rovná, azurný obzor, vrýsovaný v nebe plné mraků, letících od západu, větru píseň bezeslovná, monastýr ponurý a bolestný a bez zázraků...
Pláň širá, zjizvená a se smrtelným sledem tragedie, jež jako tepem srdcí ztracených v té půdě žije. Sad osudného umírání, velikého mlčení, cos přízračného jako vina vlastní krve, sebezmučení...
Ambity kláštera jsou pusté, vítr stená, kněz truchlivý se mihnul v nádvoří. Proč má se modliti? A dálka nezastřena výkřiky krvavými se západem slunce hovoří,
a vítr písní nářku zahaluje ohromný hřbitov, nepřehledný osud konců zlých, a stíny rostou jako nejtemnější thuje do výšek nadhvězdných a mystických...
A v dálce na konci až obzoru se bělá kostelíček v háji, k němuž se procesí za nocí ubírají mhou legendárních stínů. Krásnému mládenci tam kdysi z těla srdce vyrvali,
a on je sebrav do onoho kostelíčka utíkal usmířit hříchy své a katanů svých vinu. Obrazy svatých uvítání vstříc mu zpívali, on vlastní srdce své Marii Panně k nohám dal –
a načež tiše umřel. Ono srdce z těla vyrvané, v chrám donesené, ono srdce jako zázrak schované, poutníky z dálky láká. Jdou po věčně smutné pláni v nesvětském vzrušení a všemu pozemskému unikání.
A vítr neustává kvílet. Prostor potemněný – jeviště boje strašného – od země k nebesům plní se přízraky; a vracejí se sceny skončené dávno! Temná střelba umlkla a kdosi ještě ruku zvedá –
a prapor v ní, a kdosi k zkrváceným rtům naposled tiskne ústa umírajícího druha. A tma a smrt a sen jak stigma zarostlé v tu zem se zdají, a jako obřad smuteční se v dálku plazí stínu černá stuha.
Je noc. A Praha dole měsíčná a bledá usíná tiše... Celé Čechy usínají...
Cookies on Poetry Cove