Ráda zřím člověka na konci obzoru,
kde ostrá čára pole rýsuje se nebem,
stát jako na břehu země a nahoru
vztýčenou postavu, jak za svým kráčí chlebem.
Ať zvolna za pluhem skloněný ku klečím
se svými voly jde neb zírá zádumčivě
sám k hnědým vlnám těm nejhlubším, největším:
jak obr tmí se nad horizont na své nivě.
Zvětšená postava na jasné obloze,
jak moře lány jsou, on člověk vládcem na nich,
za plevou lopotí snad se tam uboze,
já vidím však, že otěž země třímá v dlaních.