Na pustém Krasu člověk stál
a přes hor pásma zíral,
jak může – zde být člověk živ,
by zvolna neumíral.
Ty skrovné řady rudých brázd
za kamenitým plotem
jsou stokrát borou zničeny
i s horkým lidským potem.
Na stráni domek z kamene
od střechy dolů k patě,
ach, zdá se, že i podušky
jsou z kamene v té chatě.
Šlo zlaté slunce za hory,
ta země, jak je chudá,
přec měkkou, drahou, posvátnou
těm lidem je ta půda.
Ty oči k ní tak upřené
zaplakat kdyby měly,
snad horké ještě na tváři
by slzy zkameněly.