Kras pustý byl a zasněžen.
já nejvýše jsem stála,
nad hory tichý padal sen,
v růžích se chvěla skála.
Mír nekonečný kolem byl
tak veliký a boží,
blesk barev tiše zazářil
ve slunce zlatém loži.
Kruh ohromný hor velikých
se topil do slunečna,
ametyst, opál svítil z nich
jak velká lampa věčná.
Nic nebylo tam ze světa,
nic z jeho her a dramat,
tam duše k nebi zalétá,
tam nelze srdce klamat.
Tam duše vzroste nad tělo
a vidí nebes clonou,
a srdce, byť i nechtělo,
se vzdává září onou.