My z krve vyrostli – květ krvavý,
jenž otvírá se věčným jitřením
těch starých ran, nežli se pozdraví
a vstane zhojen vlastním sluncem svým.
My pracujeme silou zdvojenou,
přec výsledek je všude nesmělý,
co jinde mosty k laurům překlenou,
nám jen se rána někde zacelí.
Kdo jednou zdeptán, vyhnán, usmrcen
a ožebračen o tu země píď,
ó, těžko se to vstává v nový den,
v tu nových bojů nastraženou síť.
My z krve vstali. Lpěti zůstala
tu krůpěj mnohá, jak ji prolil kat,
do dneška ona doba zoufalá
nám v době růží nese listopad.
To příliš těžký osud pro nás byl,
a stopy ještě déle zůstanou,
však kdo tak se smrtí již zápasil
a vstal, má cestu laurem vystlanou.
A kéž ten domov celý náš je zas
s volnosti pochodní vždy nad hlavou,
je odvaha a vůle k tomu v nás
a v srdci kryjem pečeť krvavou.