My jsme se přimknuli k sobě
v růží a slavíků době,
ať vítr květy už odnes’,
ať umlk’ pták – jsem tvá podnes.
Nenávist ať kolem sočí,
útěchu vyčtu ti z očí,
ať co den někdo nás sklame,
my v sebe důvěru máme!
Ať cesta drsně se vine,
nám spolu jako ráj mine,
zášť lidí dnešní i příští
o naše blaho se tříští.
Na srdce tvoje se kloním:
půjdem tak vždy světlem oním,
jak jsme se přimknuli k sobě,
v růží a slavíků době.