Ó, moře, moře, já je slyším,
když bouří žití chvat,
když k srdci bije stonem bližším
a klidu nechce přát,
jak tenkráte, když na pokraji
jsem příkrých stála skal
a neznala, co boj ten tají,
jenž květy s břehů rval,
jak tenkrát, když se otevříti
již hrob mi měl v ten proud,
a zdálo se v tom vlnobití,
že musím utonout.
Ó, moře, moře, já je slyším,
když písní život jest,
když kolébá nás tónem tišším
pod jasnou září hvězd,
jak tenkráte, když z dálky šumné
mi neznámý zněl hlas,
jenž srdcem tvým dnes bije u mne
a vede v žití nás.
A myslím si: tam v přístav snivý
ať ruku v ruce jdem,
a urve-Ii nás příboj divý,
ať spolu – utonem!