Madonno moje světlá!
Obraze zděděný po Bůh ví kterém předku,
jak růže kdyby zkvetla
ty hledíš v soumrak ke mně, snů mých čistých svědku!
V soumraku stíny kol tvé hlavy rostou,
tvůj pohled věčně upjatý tam, k nebi tam
modlitbu vyzařuje vonnou, prostou.
Tvé Jezulátko nermoutí – to libě usíná. –
A já? Ó, Madonno, kdy, kdy tě uvítám,
na prahu svém, když soumrak házet zapíná
své růže nejtmavší? Kdy ke mně sestoupíš,
Madonno s poupátkem, má světlá,
nebesa o jeden květ oloupíš
a mne ho vložíš do náručí?
Madonno, zvony lásky slavné „Ave“ zvučí,
Madonno světlá!