Ty, Bože lásky, Bože slitování,
sem dolů sešli milostí svých jas,
ať před pádem nás láska tvoje chrání
a slitováním doprovází nás.
Svým velkým srdcem uč nás milovati,
bez mezí, nekonečně, bez hranic,
kdo padne v lásce, ty mu pomoz vstáti
a do srdce mu vdechni lásky víc.
A srdce naše slitování cností
nám posil ze svého, by s člověkem
měl člověk útrpnost a našel dosti
pro odpuštění síly v srdci svém.
Jsme hříšní – všickni, klopýtáme denně,
u touha k světlu – není světlostí,
ten víc, ten míň, však nikdo neproměnně
bez hříchu není, nikdo bez cnosti.
Jen lásku vyroň v světa utrpení,
kdo miluje, ten slituje se též,
ach, přibliž se nám, Bože, v svatém chvění,
ať srdcem lidským sám ty miluješ.
Ať slitování tvého prostředníkem
je hříšný člověk nežli soudcem spíš,
tak mnohý klesnuv k světlu vstane s díkem,
když prosbu naši, Bože, vyslyšíš!