Do lesa stěžňů vysokých
jsem zbloudila,
a jediná jen hvězda z nich
mi svítila.
Ruch na lodích již utišen
byl v podvečer,
zněl moře zpěv a šum a sten
jak z jiných sfér.
Byl červánek jak růží vděk
sem vsypaný,
a lodi jako vlaštovek
dav spoutaný.
Jen rozletět se, rozletět,
ach, Bůh ví kam,
ač letěly by v širý svět,
já domů k nám!
Vysokých stěžňů tichý les
mne vábíval,
já hleděla jsem do nebes
a v dál a v dál.
Tak hluboce jsem myslila
a beze slov
na hvězdu, jež mi svítila,
a na domov.