To nejslavnější měsíc byl
šílený rozkoší světla,
jenž mě té noci okouzlil,
že jsem s ním tulácky kvetla.
Přec byla jsem víc člověkem,
nežli on nadzemskou tváří,
v prostoru modrém, dalekém,
jež září mi,září,září!
Až do dna moře dívá se,
až do dna mé touze, mukám
v neslyšném, snivém zápase
ten milenec sladký. Jdu? Kam?
Jdu! Kam! Ó, moře ohromné,
měsíci čarovný! Tiše
se život sune mimo mne
a se mnou.Tiše hleď s výše,
ty nejslavnější měsíci.
Ó, jaká to byla chvíle
s tisíci srdcí tisíci –
a s jediným – tvojí milé.