Mou duši někdy vzedme tonů moře,
jak v lese rozčeří se po větvích,
a zvoní, šumí láska, štěstí, hoře
v prsou mých.
Hned tichounce, hned mocně zahlaholí,
lká, jásá, prosí, touží do nebe,
že srdce štěstím tepe, steskem bolí –
pro tebe.
Tak zurčí pramének a ptáci pějí,
tak šumí krůpěj v zelenavou sněť,
tak oči prosí, když si rozumějí:
„V náruč leť!“
Má jenom nebe tolik zlata, jasu
a jenom vonné lesy tolik strun,
když samo nebe vdechuje svou krásu
do korun.
Když duši moji vzedme tonů moře,
v tvé hledím očí, slyším zpívat les,
a když se ztiší – – marně lká mé hoře:
„Odpověz!“