MÉ DRAHÉ MĚSTO...

Mé drahé město, Vise kamenná, s tvou divnou krásou na vždy spojena je duše má, jsi věčným jevištěm života mého legend, pravd a snů.

I nepřítomna upoutána jsem ke stupňům Výsosti tvé; tam kdys uhasnu jak bludička tvých oken, tichých tajemství, tam kdysi s tebou splynu, Vise kamenná,

mé drahé město, jak stínové tví – neslyšitelná píseň plamenná! Ó, moře čarovně skupených střech s posvátným hájem nejkrásnějších věží,

s báněmi tyrkysově zelenými, s branami zasněnými, se zámkem, jenž se vznáší v oblacích a snech, a s kathedralou, v níž králové mrtvi leží –

i zlaté koruny a žezla, poklady! Bludiště uliček, jak zastavených v pohybu vášnivém a zahrady z tisíc a jedné noci, mythy uzavřených

paláců mlčelivých, staré portály bez ozvěn z vnitra nádvoří, kde opuštěné zakleté duše z dávna zůstaly. Chrámy a rozpiaté jich křivky k rozletu a pádu,

růžice, římsy, sochy gigantův a svatých zamyšlené, stojící nehnutě nad tichem hradů a nad vlnami spěchající řeky! Kostely, které vykouzlily dávné věky

s klenbami horkých linií a chladné rozvahy, s nesmrtelnými legendami svítícími v nich, s obrazy barev ponurých a mystických, se světly svěc a varhan bouřemi – – –

A mnohý záhyb města opuštěný, předrahý akkordern touhy zázračné, a vzrušen básněmi v stil jedinečný vtělenými, dojímá jako s věčných váz rostoucí květy věčných krás!

Pahorky, vrchy, stráně pohádkové, hlubiny tajemné, v nich zlatých světel snové, hřbitovy s vůní Orientu, náměstíčka tichá, ztracené schody k cestám křížovým,

a víc než tisíc srdcí dolů tepe, dýchá velikým, neskončeným rozjímáním svým. A nade vším jak nad prchavým přeludem vychází slunce ohromné jak pečeť krvavá

do bílých mlh a křišťálovým dnem proplouvá, zlaté květy rozdává zdem zasmušilým, skrytým zahradám. Ó, jaké barev proměňování

a nálad křížení a jaké spoutání zde Duše s Kamenem, ó hledím tam k Hradčanům rozsvíceným, jak se rýsují až divotvorné křivky palácův a stromů, klášterů

na nebi západním, jež do sfaer duchů putují, když věže rozzpívají se, Vltava rozhovoří pověsti o pramenech horských, o nesmírném moři, s ní zvony Týna, Víta, Mikuláše

a jiné dál a dál v souladném úderu stříbrných srdcí! Velká píseň naše bolestná, rozbouřená, jásavá a zasněná a umlkající – i její lkavá ozvěna...

A umíráčků dozpěv kane pospíchavý a přitlumeně naříkavý i do zázračných jarních nálad Prahy, když v červáncích jsou sady mandloní,

v zelené mlze ostrovy a v azurovém jasu ulic vyzývavý vzhled, když vedle pavučiny broskví květ a stromů bílá nádhera zeď šedou zacloní,

vzduch blankytný a vlahý a jako zleštěn, skoro kovový, zdůvěrněn včelami a ptáku, prosycen zahrad vůní, podivným vábí steskem.

A v bílých, bílých nocí tůní k hvězdám a luně město vstává jako zjevení stříbrným a perleťovým leskem jak ze sna dýchá, světla nebe přijímá,

veliké mimosvětské tušení – a cosi jako somnambulní život duši má. A je-li pod sněhem, jak báseň z mramoru záhadně, jasně, mlčelivě tkví v modravém prostoru.

Obrysy jeho míň jsou v nocech kamenné, víc přeludem, jenž zmizí s úsvitem, u přece barevně jsou nesené jak drahokamy, smalt a modrých dálek lem.

Ó, město půlnoční, jak světla poletují v něm, když vítr jimi zmítá, tmavý letí mrak a zastaví se, rozpne křídla jak přízračný drak a zastaví se, jako příkrov věčný;

v hrobky se domy promění a věže v cypřiše nad hradem Vítské nejvýše, temnoty rostou v příliv nekonečný, a hoří jenom lampy oranžové v nich.

A náhlý blesk jak safír očí město prokříží a věž neb římsu, obrys přiblíží prohlubně černé, varhan bouřících ozve se hlas a bičů strašný smích...

Tmáň mizí jitrem šedým, zkaleným nad městem opět kamenným. A je-li jeseň, šarlatem a zlatem zahýří den po stráních, v zahradách,

v čarovné krvi žlutých odstínů v perleti mlh, v záchvatu zbožně svatém. Tisícileté kameny a na nich krve nach, stop nesmrtelných vidím žhnout,

minulých Duší mnohou Vidinu se mísit, v hlučný, chvátající dnešní proud. Co všecko před mým zrakem putuje, co slávy marné a co žhavé, statečné,

mrak postav za postavou sleduje, korouhví lesk, zápasy bezděčné, neštěstí, hrůzy, trýzně prokleté a ponížení staleté,

průvody, třeštění a poprav tragedie, a nahoty, jichž nikdy nikdo nezakryje, a město celé černým suknem potažené, slzami krvavými pokropené,

s lešením, katafalkem chmurným, na němž velel kat, a město umíráčků, korunování a barikád, a svatých ostatkův a velkých tuch a pyšných odbojů, a bílých Světců, pomsty, hranic plamenných,

snů, cílů shroucených, a město mysterií neprůhledných závojů, velikých bolestí a zadumání hlubokého, velebný oltář Boha nezvěstného!

Legendo divotvorná, zlatem hvězdným vleptaná do světa zázraků, na stupních Výsosti tvé magické já zhasnu oddána svým mystériím, bludička tvých oblastí

i duše moje plamenná, mé drahé město, Vise kamenná!