Mě často tísní smutné tušení,
že dolů v prach mě těžký život srazí,
jenž v poslední se výkřik promění,
až přes mé tělo půjdou moji vrazi.
Však směle dál jdu, ať se co chce stane,
jen v hluché noci sen můj zavzlyká,
když do prsou mi utajeně skane
jak modrá hvězda slza veliká.
Ať osud zadrhne svůj uzel jen,
já z krve, prachu ještě hlavu zvednu,
jak zatracenec k smrti odsouzen,
jenž korunu přec na cele má jednu.
A koruna ta, protože jsem žena,
má láska je s tvou láskou spoutaná,
byť poslzená, trním propletená,
mé duše štěstí a mé Hosanna.