Mám drahou knihu, která v hrobě byla,
slzami nasáklá je, desky zpuchřelé
stříbrnou plísní voní, tma se skryla
v záhyby listů, jichž se dotkly nesměle
podivné oči tvorů ze hlubin
a Smrti stín.
V té knize čítám, okna kathedrály
když svítí průsvitně, jak ve klenbách
by z hrobek svých k modlitbám mrtví vstali
a tiše zalkal stínů chmurný sbor,
jak Poeův havran v drahé knize mé:
„Nevermore!“
K té metě později neb dříve dojdeme,
až v naše Sny tma spáry svoje zatne,
a všecko bude minulé a nenávratné.
Čtu sloky ponuré a v úzkosti se ptám,
kam ještě jdeme, kam, –
kterému Slunci vstříc
a které Noci, nežli zkamení
nad námi osudné, všech ukončených vzniků znamení:
záhadné a prosté: „Nikdy víc!“