Ty nevíš, jak mi v proměnlivé kráse
sta zlatých světel prší do oken,
jak celá světnička má usmívá se,
když venku září čistý, bílý den,
ty nevíš, jak se v luzné vidmo tříští
niť nebeská, když padá na stolek,
jak mile zlaté rybičky se blyští,
když penízky jim zlíbá slunce vděk.
Mně jaro z daleka již padá v oči!
Co myrtám mojim lístků přibylo,
co osladičům spirálek se točí,
jak se mnou vše by k nebi toužilo,
ty nevíš ani, jak ty větve mládnou,
z nichž stolek květinový spleten jest,
a myslíš, že já nenaleznu žádnou
v něm z lesních, dávných třpytících se hvězd?
Ne, tys tu nebyl, nevíš, co se tají
na každé stěně křídel motýlích,
jak neviditelně mou oblétají
skráň, jak se drobné hvězdy rojí z nich,
ty nevíš, kde já práce své mám stánek,
kde kloním hlavu, toužím, bdím a sním,
kde potápím se písní do studánek
a třesoucí se srdce konejším.
Ty nevíš, kolik hvězd sem z noci hledí,
jak měsíc dlouze, stříbrně tu sní,
jak stínové se nesou k čelu bledí,
šept sladký vane jimi: „Neusni!“
Zvuk ploutví drobounký si tichem zvoní,
snů zlatých za ním letí milá tíž,
tys nebyl tu, kde rouška snů mne cloní,
viď, – ale duší, srdcem u mne dlíš?!