Ocean bouří, slunce v krvi vadne, chtěl onu loď bys dostihnout, k černému dnu ji strhnout v trosky chladné? Ó nech ji plout!
Opilá potácí se v bílých pěnách a dumá o palácích, o Sirenách, o lustrech slavnostních a vavřínech. – Stožáry tančí, srdce její buší
fanfárou světa, – ach jí nevyruší ni bouře divoká, ni moře vzdech. – V těch spirálových snech i ty ji nech! Majáky svítí vlnám rozhněvaným,
tmám zarmouceným, polekaným, vzdychají bóje zpěv zelených rout, jež urval proud, loď v modrých brázdách letí, ó nech ty ptáky pěti, mraky buráceti,
ó nech ji plout! Ať pluje klidně dál, ať hvězdy kanou jí na prsa, jak řádů zlatých blesk, ať begoniemi jí plachty vzplanou...
ať mine útesy nesdílných stezk! Zapadá slunce. V moře, dálku, nebe, vzduch loď mizí, racek z věnců červánkových vzlét a zase pad’, – loď ztrácí se a spousta zlatých stuh
plazí se vodami. – Loď kývla v modru naposled, a Ty a Já? Proč úzkost žlutých pout? ó nech Ji plout! Což nejsme šťastni? Ty a Já? My jedno. Není více
bledého přízraku. Fialek soumrakem hledíme k rudým tonům, doufajíce v tak mnoho. A tak mnoho máme. Zázrakem jsou naše západy. Tak možno utonout
v hýření horkých růži purpurových, omdlívat vůní keřů muškátových – podivných keřů! A být jedno! – Což nám loď, ó nech ji plout!
Ne, ani stín. Ať pluje! A mne vysvoboď z prokletí, dej mi závrať klidu. – Což nejsme šťastni? Ano, ano, strašně tím – Já – Ty, že tak jsme jedno, jednu bídu
řetězem táhnem, jednu rozkoš, rozpjetím jediným splynem s koncem. Spočinout na chvíli v rudých západech. Smrt pít a žíti, – A vše je mimo nás – oblaky, loď – kdes jdou a svítí –
ó nech je plout!
Cookies on Poetry Cove