Zas letní modré soumraky se vrátily,
a sama jejich vroucí kouzlo přijímám,
a marně hledám v jejich míru posily,
shroucena schyluji se k dobrotivým tmám.
Čím pro mne život rozchvěje se, vznítí,
již nechtěla bych nic, jen tebe míti!
Je cesta zatarasena k tvým dveřím,
jež léta spojovala naše komnaty.
Že radost přiletí? Již neuvěřím,
tvé ruce studeností sepiaty
mi neotevrou ráje, nerozsvítí
v důvěrnost žhavou srdce zlatého.
V soumraku volá život, od něho
již nechtěla bych nic, jen tebe míti!