Co jste se mne nablažily
stínem, září, hudbou, snem,
kolik bolu vyhojily
tišin svojich zázrakem,
kolikrát váš milý chlad
probudil mne k životu,
k vám svých písní pro notu
zbloudila jsem tisíckrát,
lesy, naše lesy!
Váš pramínku milý hovor
a studánek tichý lesk
tolikrát mne zlákal do hor
utopit v nich všechen stesk,
vašich větví vonný strop,
život cest a tolik dum,
tisíc štěstí zlatých stop
vznášelo mne k oblakům,
lesy, naše lesy!
Co jste se mne navolaly
tichým svojím kouzlem zpět,
když mi v očích slzy stály,
i když blahem chvěl se ret,
ve vás, ve vás – jednou jen
chtěla bych být šťastnou den,
zářících by věnec chvil
pro život mi dostačil,
lesy, naše lesy!