Les to ví.

Co mi duši rozjasnilo pod smrčí a sosnoví, čím to srdce moje bilo, co jsem pěla tišinami

v slunečnu a pod hvězdami: les to ví. Když jsem sama v lesů houšti octla se, kde mechový

koberec se strání spouští, co mne k jeho vlnám táhlo, co mi v duše struny sáhlo: les to ví.

Proč to lesů žilobití znělo mi jak perlový pocel, a proč na rokytí paprsky se se mnou smály,

když nás větve nehlídaly: les to ví. Čím to bylo jako v ráji – jediný sen růžový,

bol i strasť když usínají, že vše se mnou pělo, znělo: samo nebe nevědělo, – – les to ví!