To bylo nutné příliš daleko jít
a nechat svítit srdce v bouřích snění,
dotknout se harfy, bolest nezahojit,
a hledat perly, kde jich není, není.
Motýli modří létli do oken mých
tam s mléčné dráhy, s němých smutných lodí,
tůň zvířila se slzí vyroněných,
jak blízký někdo když tam kámen hodí.
Pavučin soumrak kouzlem přikryl mi zrak,
vějíře v tempu potácivém hrály,
pil krev mých dlaní lačný, bronzový mrak,
a zvony fialově naříkaly.
To bylo nutné: Život, Babylon snů,
vzdálený přízrak srdce, věnec růží,
bolestné stíny smrti v bílém jasnu,
jezero luny, jež se v tepnu úží,
zem černá pod nohama, na prsou chlad,
nad hlavou píseň ptáků v žalné pouti,
květ krve předurčený s hranice plát
a větrem rozmetaný v slzách plouti.
A tak jsem přešla kdysi s Ostrova most
Šílených vzdechů mořem k nové zemi,
červánků keř kde právě večerem rost,
rudými zakrvácen liliemi.
Vše bylo nutné, abych došla až tam,
kde ty jsi čekal, v pouštích Visí těkal.
Červánky, Žalmy růží vykvetly tmám,
mých Žalmů Růže: ó tys na mne čekal.