Kvete vřes, kvete vřes,
záře padá od nebes,
a mně padá z očí tvých,
co chceš vědět, vyčti z mých,
však to břízy nevyzradí,
jak se máme rádi.
Kvete vřes, kvete vřes,
ty mě vineš k srdci dnes. – –
Přes ten času let a chvat,
budeš mě mít vždycky rád?
A v to tiché, světlé ráno
říkáš tiše: „Ano!“
Kvete vřes, kvete vřes,
upřímně mi odpověz:
Nebe s růží karmínem
a to štěstí – není snem?
„Snad, leč, až se někdy vzbudím,
tebe – neprobudím!“