Královno Anno, tichá, smutná paní,
mám psací stolek tvůj, podivný skvost,
jak klekátko, k němuž se hlava sklání,
když první trn do srdce, srdce vrost’.
Tvá ruka bílá snivě spočívala
na mahagonu žhavě svítícím,
když ku jižním jsi hvězdám listy psala,
a modlitba tvá zářívala k nim.
Tvou růží uvadlou přihrádky voní,
inkoustu stopy sukno střísnily,
v má okna noc svá věčná světla roní,
pohádky města se v něm zasnily.
Ó, celé město i s tvým starým hradem
vstupuje ke mně – i to okno snad
komnaty, v níž tvůj stolek stával ladem
a sepsala jsi víc, byl truchlivý tvůj hrad.
A někdy v půlnoci v závojů vlání,
když propast vzduchu světlý sklene most,
královno Anno, tichá, smutná paní,
neslyšně přicházíš, můj vzácný host.
Průsvitná liliově k stolku sedáš,
zrak zasněný, pln stínů tajemných,
otvíráš zdobným klíčkem, cosi hledáš –
růženec z perel bleskne v rukou tvých...
A na stolku pak ráno za svítání,
kdy zmlká v slunci mrtvých srdcí tep,
královno Anno, tichá, smutná paní,
zřím stopy slzí tvých a modliteb.