Průsvitně modrý soumrak s rozsvícenou lunou a oblaky, jež zamyšleně azurem se sunou stvořily onu noc s tajemstvím divných závratí, s magických barev kouzlem, s dálkou nevyzpytnou.
Cos dávno minulého a cos příliš budoucího chvělo se v prostoru, co duši uchvátí přízrakem snů, jež snadno neprocitnou v hlubině věčných propastí. A z ticha, toužícího
pouze po hudbě moře nebo větru zazněl jakýs hlas neznámý, nimbem oné noci vzkříšený a věkem dálky zastřený: „Hlubší než oceán je dnešní obloha, má barvy jas
modrý jak žhoucí kameny Měsíčných lesů, stíny záhadné jak bloudívaly v Jonských Erythrách, a přece ani hvězda s nekonečné výše nespadne
v pozemský pokrvácený a zaslzený prach!“ A nezměněná byla mlčelivá světel záplava. Tajemné ženy vztyčila se k nebi postava v závoji bílém, pozlaceném. Tisíc let,
tisíce tisíc let se tmělo z jejích vrásek hlubokých, svítilo strašné z jejích očí, zachvělo se z nich: Sibylla, z těch jedna, která v duši celý uzavřela svět,
proniknouc perspektivu jeho tragedií a rozkoší, jež pro věčnou smrt žijí, a všecko prosnila a prožila – i chmury velkých hrůz i písně nejvyššího jasu.
Mluvila tiše jako v deliriu, užaslá: „Nerozplynula jsem se ještě jako šelest hlasů v podzemí u Avernského jezera, a přec mých dobrodružství lampa uhasla
a toužím, toužím po tmě očí svých tohoto večera, po smrti toužím. Dal mi Apollo dní života, co písku zrn má vlasti mojí břeh, a konce nemají ty dny, žhne moje samota
bolestnou visí Všech, jichž utišen je vzdech. Kdys věštby Apollo mi z chrámu k duši schvěl v podzemí jeskyně, je psala jsem na listí palmové, v jich svaté uvěřivši určení,
leč vítr stoletími je jak marné chmýří roznášel. Ó, zákon tisíciletý se promění, proroctví vzplane, zhasnou skutkové! Svých slavných věšteb nezřela jsem splnění,
a všech mých devět knih – a mými přece byly! Není jich. Básníci opěvali gesta vznešená mých chimaer od Virgila k Augustinu,
a já jen umřít toužím toho večera, když luna zasněná plyne jak souhrn proroctví o lepších dnech, umříti toužím toho večera, být stín ve věčném stínu. Ó, žila jsem tak dlouho v divných osudech,
vidinách pronikavých, těžkých dumách v jeskyních kolem Trojské Idy, na Samu, v Delfech, v Erythrách a Kumách, a procítila všechny rozkoše i ostny bídy...
Na Babylonské věži dlouho dlela jsem... Byl skutečností sen a skutečnost mi snem. Egyptem šla jsem, končinami Červeného moře, Arabskou pouští. U Jerusalema kdysi
a vinic Engaddi mě tak přepadlo hoře z marnosti všeho, jako dnes. Ten dnešní večer křísí mé dávné vzpomínky. Proč ještě dnes mám pochybnosti o nutnosti konce všeho?
V co ještě věřím? Doufám? Ať se snes’ růžový oblak nad hlavy potomstva zemdleného a dal mu novou možnost žití, tep možností nových, já jsem obsáhla své věky,
jsem hotova a chci jen nevědět a nebýt, Řeky a moře za mnou, mraky nade mnou ať hučí, poušť v dálce žhne, a ošálen a slep ať maká pyšný nadčlověk ve skalách skutečnosti,
já toužím nebýt, všecko mne zde mučí... Šalomoun řekl: – Nebo silné jako smrt jest milování. – Královský šarlat planul, sál byl plný falše, závrati a hostí, a já jsem ruce vztahovala ku svítání
svých věšteb. Marné. Lásky největší vždy ztroskotaly, nejlepší činy zhořkly v zklamání, nejhlubší city na mělčinách umíraly, nejvyšší touhy zhasly v propastech,
nejvznešenější krásy utkvěly jen v snech. Ó, noci přízrak překrásný, jsem v jeho nebezpečném zajetí vím, že vše míjí v životě jak sny
a bolest každá že je marnou obětí, a cítím, že se rozplývám již jako šelest hlasů v podzemí, a dálkou věků vidím, vidím ještě zas ty známé tváře králů, proroků, žen podivných, a se všemi
se loučím. Tolik očí se teď k mému srdci upřelo! Obrazy známé ke mně jdou strašlivých krás, těch divných skutečností, jež jsou dávno smazány jak hvězdy jitrem. Děsím se, co všecko do nebytí zmizelo,
a jaké hory se zemí jsou srovnány! Zřím Semiramidiny zahrady jak fantom plout, Babylon s věží mystickou! Ohromné zříceniny z nich na poušti trčí. Artemidin hrob a kolloseum! Není jich.
Ve Pharos maják musil uhasnout, velbloudi odnesli div Slunce v Rhodu, popelem lehly chrámy věhlasné a zvětraly. Co do mramoru, bronzu časy vepsaly,
je sen a hádanka. Co Bardové a Druidové zpívali ať hymnus lásky neb zbožnění odu, z paměti zmizelo. Vše: archivy a malby, obrovské stavby, sochy, sály, města
se zemí srovnal nepřátelský věk, usnula prudkých vznětů velká gesta. Co slavných bylo knihoven! A co v nich myšlenek o kouzlo žití bojovalo, že z těch knih
kolos až nad hory a moře vstal by: plameny schvátily je, rozmeteny zmizely, a není jich. Co člověk stvořil, člověk tupě ničil Caesar nebo dav. Co velkým rytmem horkých k výši zvedalo se hlav,
a ze všeho a ze všech jsou jen pohádky a stíny. Mně zdá se – ještě včera v slávě viděla jsem Jerusalem, a zatím tmí se v dálce truchlivé mým zrakům vstříc jen jeho zříceniny.
Kde čarovné a ohromné je moje Ninive? Vše opouštějíc přiznávám si s žalem: ni stopy po něm není. Obraz úžasný a překrásný,
divadlo nesmírné mi ještě zjevuje se v temnotách, poháry svítí, drahokamy hoří, šílená gesta míhají se, báseň o životě tvoří, rouhání, vraždy, hrdinství... A všecko v dávných snách
je potopeno jako na dně v moři. Jak třeštil svět! Jak zápal jeho nítil se a zhasínal, potoky krve tekly, plály hranice, hrůzy se množily v obludu příšerné
krev hvězdy ronily, krvavě měsíc plál, a lidé umírali hřešiti a žíti toužíce. Ničemu více nevěřím, v nic nedoufám, vše opustilo mě neb zklamalo
neb před očima mýma smutně zmíralo. Chci taky nebýt, podávám se mrákotám a tmám, chci rozplynouti jako šelest hlasů do černé a věrné dnešní noci, až se luna zastříbřená ztratí,
a bílé jitro ještě nezazlatí...“ Usedla. Oči její zvětšily se v modré propasti, v závoji jejím bílém zlato ztemnělo. Šeptala: „Odcházím tam v nepoznané, tajuplné oblasti...
Jen ještě slyšet sloky chci, jež Anakreon pěl, a míti klid, jejž srdce moje nikdy nemělo, a ztratit souvislost se světem v nebytí. Již prorokovat nebudu. Je věštba snem
o budoucnosti, a já nechci dosníti, co dožít nemohu!“ Hlas její slabě zněl jak odlétání jemných křídel, zrak jí dohoříval, dohořel, a jeden tón se slavný zachvěl ve hlase
jejího tichnoucího srdce... rozplývala se... a rozplývala se...
Cookies on Poetry Cove