Když usínám,
má duše k divným letí končinám:
zřím nebe samé zlato nad hlavou,
své srdce bíti slyším v klidu snů,
luk vidím zeleň s luny záplavou
a zdá se mi, že nikdy neusnu.
A samý květ
je širý prostor nekonečný svět,
motýlů lehké chvění, bzukot včel
u šídel míhání a broučků sbor
a ptáků zpěv mi k sluchu doletěl,
vod jasných šum a stromů rozhovor.
A křídel moc
já cítím usínajíc každou noc,
tvých očí přikouzlím si čarojas
a letím v kraje snivé divných krás,
hned do slunečna v šumno pestrých luk,
hned v lunný večer plný sladkých muk.
A nevím nic,
že duše jen je šťastnou prchajíc,
že místo světel tma mne objímá
a místo nebe nízce visí strop. –
Kam zadívala bych se očima, –
tak sladce klamat kdyby uměl hrob!