Když hledím do těch květů,
zřím lazur zlatem plát,
a ptáka v zpěvném letu
a slyším jezy lkát,
když duše má se zvedá
a zvedá, ráj svůj hledá – –
já nechci umírat.
Co jsou mi zášti chmury,
co všecka nenávist,
když slunce jásá s hůry,
a ráj můj plane čist,
když za ta všechna muka
tvá v dál mi kyne ruka,
jež chce můj osud příst.
Co kámen je sem hozen
snad přímo v spánky mé,
když úsměv je mi vrozen,
jímž vždycky vidíme,
jak dál ta cesta běží,
jak kámen mrtvě leží – –
a my se vznášíme.