Tam za tu skálu v oheb louky svěží,
kde klikatí se potok olšovím,
jsem vkročíc kdysi utlumila s těží
tvé jméno na rtech. Není snadno, vím, –
tě zavolat sem z daleka, kde dlíš,
ať volá se mnou ozvěna všech skal,
ať k tobě letí píseň má i žal:
ty neslyšíš!
Zněl z vísky zvon! Zář modré nebes klenby,
nach červánkův a bělosť berušek
mé čelo, oči v nejmilejší sen by
snad ukolébal, kdybych do mušek
svou hlavu nenořila stříbrných,
a kdyby neposlala se skalin
mi hrdlička sem v zeleň, jas a stín
svůj drobný smích.
Vzduch vůní sytý chvěl se písní sterou,
vln tišilo se lkání za břehem,
a pod temnými smrky strání šerou
se vlašťoviček nesl valný sněm;
skok malých žabek jako broučků sled
se míhal přes pěšiny úzký pruh,
a haluzemi slunce polokruh
svit naposled.
Květ pomněnek luk zeleň modře protkal,
a světlík bílé vločky rozházel,
tam kdybys mne byl, miláčku můj, potkal,
viď, se mnou ruku v ruce byl bys šel!
Tam s tebou dívat se a poslouchat
šum křídel, písně, vlny, listí, les –
a slov tvých nekonečně blahý ples,
jak máš mne rád!