Kdybych mohla ještě jednou
jít svou smutnou cestou žití,
víc bych květů natrhala,
víc bych chtěla jasu píti!
Ještě jednou – vědět třebas,
k jakým strašným koncům kráčím,
jaký řetěz, jakou mdlobu
na svých, touhy křídlech vláčím:
víc bych růží přijímala,
víc bych sama růží dala.
Šla bych – Láska v bílé říze –
na svět bych se neohlédla –
všecky uzdy odpoutala,
do hvězdného vozu vsedla –
v zahrad taje dálné létla
a tam kvetla, kvetla, kvetla,
Božství z drahých úst bych ssála,
Rubínem má krev by vzplála – –
do krůpěje bych ji dala.