Kde jsem to byla? Pustiny nahé
hleděly na mne, bez konce prázdné.
Já cítím dosud, jak můj krok vázne
v ocelné tíži bez duse drahé.
Obzor se měnil. Plynuly lkavé
slzavé řeky, jezera tichá
jak mrtvé oči ležela v trávě,
která tak nyvě, žalobně vzdychá.
Ve hřbitov se pak změnila země,
cypřiší tma se s obzorem slila,
nesmírný kříž se přiblížil ke mně,
štěstí mé na něm – kdo jsem to byla!
Podivná, smutná písnička zněla
s vysokých věží vnořených v nebe.
V západu krvi hledajíc tebe,
jak bych ti navždy s Bohem dát měla,
před sebou spatřím studené mříže,
za nimi v skonu naděje, štěstí
i dny, jež měly do plna kvésti.
Nade vším vlhké zvedly se kříže.
Stála jsem, stála... A v dálce náhle
červánky kropí pustiny zprahlé,
zdá se mi – ano – růžové háje
rostou mi v cestu, zakvetou v ráje,
vidím tam celé ostrovy rudé,
ó, jak jich snadně dostihnout může
duše má s tvojí – pokvetou všude.
Jsou to však růže – opravdu růže?